Po zhruba půlročním létání bez vážnější nehody mi Accipiter Badius pomalu přestal stačit. Jak už jsem uvedl v minulém příspěvku, jeho řízení patří mezi nenáročné. Pomalu se mi přestaly plést výchylky a také loopingy model vytáčel na obloze jedna radost. Na nic složitějšího nebylo vzhledem k absenci křidélek ani pomyšlení.

Bavil jsem se alespoň délkou výdrže bezmotorového letu. Motor jsem zapínal, až v okamžiku, kdy hrozilo nedobrovolné přistání. Toho dne foukal poměrně silný vítr, ale od létání mě neodradil. Udělal jsem s Badiem několik stoupavých kruhů a stáhl pravou páčku úplně na minimum. Badius letěl v široké zatáčce kolmo ke směru větru. Brzy ale začal být unášen směrem k lesu. Nebezpečí jsem zpozoroval, zapnul jsem motor naplno a snažil se Badia dostat od lesa dál. Slabý motor si už s větrem neporadil. Než model nabral rychlost narazil pravým křídlem do vrcholku stromu a zmizel v lese.

Po chvíli hledání byl nalezen dokonale zaklíněný mezi větvemi na vzrostlé borovici. Ačkoli se jednalo o poslední větve hned nad zemí, nebyly níže než patnáct metrů. Navíc borovice rosla v téměř neschůdném terénu. Vylézt na ni mi připadalo riskantní. Bez speciálních výbavy, kterou používají sběrači semen nebo bez dlouhého žebříku prakticky nemožné. Aby toho zlého nebylo málo, Badius dostal pádem hodně zabrat. Bylo vidět, že dřevěná výztuha křídla je zlomená a samotné křídlo z EBP značně poškozené.

První pokus o sundání Badia pomocí vržených kusů větví skončil naprosto neúspěšně. Některé sice od toho okamžiku dělaly Badiovi společnost, ale byla to společnost čistě platonická, bez vzájemných dotyků. Za několik dní jsem se k modelu vrátil. Původní záměr, shodit model  po vzoru “Rychlých šípů” pomocí zátěže uvázané na provázek, vzal rychle za své. Pro přesný hod rukou to bylo vysoko. K tomu překáželo příliš mnoho větví z okolních stromů. Zkusil jsem jinou taktiku. Po krátké úvaze na téma, “to křídlo stejně nezachráním”, jsem si přinesl prak.

Ložiskové kuličky se ukázaly vynikajícím střelivem. Jenže měly příliš vysokou průraznost a EBP křídlem procházely, aniž model uvolnily. Trefit prakem výztuhu křídla, u níž byla šance na úspěch, se mi nepodařilo. Střílení kamínků se ukázalo jako mnohem lepší nápad. Model se po zásahu do křídla několikrát otřásl. Ale na sundání z borovice to nestačilo. Další pokus jsem vylepšil jinou zbraní – vzduchovou pistolí.

Až s ní jsem zaznamenal částečný úspěch. Přesnou palbou se mi podařilo přestřílet již načatou výztuhu křídla a křídlo se dolomilo.  Model se trochu posunul. Už jsem se radoval, že se uvolní, ale moje radost byla předčasná. Badius i s jedním křídlem zůstal v klidu na stromě. Ani náznak humoru ve smyslu, že letadlo je vlastně druh ptáka a ten na strom patří, mi náladu nezvedl.

Následující pokus o sestřelení Badia jsem spojil s romantickou procházkou s manželkou. Borovice, na níž Badius uhnízdil, byla necelý kilometr pěší chůze od mého domova.  Do batůžku jsem si přibalil prak a vzduchovku, což se ukázalo dobrou volbou. Ale nepředbíhejme. Pod stromem jsem zahájil palbu. Manželka se na mně chvíli chápavě dívala a potom se rozhodla to také zkusit. Velice rychle pochopila, že s prakem to pro ni nebude to pravé a vzala si do ruky velikánskou vzduchovou pistoli. Pravidelný tréning ve střelbě z praku udělal svoje. Podařilo se mi jedním dobře mířeným zásahem Badia rozkývat. To by ale nestačilo, nebýt přesně mířené rány ze vzduchovky, kterou manželka dokončila naše společné dílo. Letadlo bylo opět na zemi.

Škody na modelu nebyly kupodivu až tak hrozné. Křídla musela být nová, to bylo jasné od začátku a k tomu dva průstřely zpečetily osud směrovky. Jinak vše přečkalo naši intenzivní palbu vcelku bez úhony. Dokonce se mi podařilo vzkřísit pobytem na stromě zcela vybitou LiPoly baterii. Ještě, že existuje ekonomický set, v němž jsou křídla, ocasní plochy a trup k dostání za celkem přijatelnou částku kolem 500 Kč.

Když jsem o uvedené příhodě později přemýšlel, napadlo mě, že nedopadla vůbec špatně. Oprava sice stála peníze a také trochu úsilí, ale Badius díky ní dokonale omládl . Když k tomu připočtu velice silný zážitek se sestřelením společnými silami, vychází mi celková bilance nad očekávání. Myslím, že můj kamarád Pavel má jen polovinu pravdy. Ano, létání si nárokuje čas a peníze, ale zážitky s ním spojené za to stojí.

Premiéra se odehrála po letošních vánocích. Mým prvním RC letadlem se stalo malé letadélko X-Twin Acrobat . Přes počáteční povzbudivé výsledky jsem pochopil, že tímto směrem cesta  k opravdovému létání s rádiem řízeným modelem nevede. Plynule je možné u X-Twinu ovládat pouze otáčky motorů. Výškovka chybí – otáčky motorů zároveň určují, zda letadlo bude stoupat nebo klesat. Většina X-Twinů je vybavena dvěma motory. Zatáčení umožňuje rozdíl jejich otáček. To by až tak nevadilo, ale řízení směru je neproporcionální. X-Twin proto umí letět pouze přímo, naplno doprava nebo naplno doleva. Pro hračku považuji uvedenou koncepci za dostatečnou, pro skutečné jemné řízení nikoli.

Rozdíl mezi hračkou a skutečným RC modelem není v účelu. Oba jsou v podstatě na hraní. Jenom u “dospělých” RC modelů toto hraní vaše okolí víceméně akceptuje. Z mého úhlu pohledu byl důležitější fakt, že jakýkoli dospělejší RC model nabízí díky plynulému řízení daleko lepší zážitek z letu. Nicméně X-Twiny nezatracuji. Jako hračka pro dítě, nebo letadlélko na “vyblbnutí” jsou navrženy správně.

Začal jsem se poohlížet po něčem jiném.  Štěstí mi přálo. Za několik dní jsem od známého koupil olétaný set z čínské stavebnice Accipiter Badius.  Jeho původní majitel vyměnil většinu původní elektroniky v modelu a čínský vysílač nahradil osvědčeným Hitec Flash 5X. K Badiovi jsem kromě nabíječky dostal také informaci, že je nezbytné jej znovu zalétat.  S kamarádem Pavlem jsme jej nejprve trochu seřídili a poté následoval první let. Kupodivu úspěšný. Tedy až na přistání, při němž se mi podařila vzorová hvězda přes křídlo a špici letadla.

Model vydržel bez větší pohromy. Jenom na jeho křídlech přibylo několik nových šrámů. Další lety byly úspěšnější. Vzpomínám si na svůj první odhoz – do té doby letadlo házel Pavel. Vím, že jsem Badia hodil velice malou silou, v podstatě jsem jej nechal sklouznout a poté v letové výšce kolem deseti centimerů nad trávou jsem jej s nemalým vypětím “vypáčkoval” nahoru. Komentář mého mnohem zkušenějšího kolegy na sebe nedal čekat: “To byl nejhorší odhoz, jaký jsem v životě viděl.”

Napadlo mě, že odhoz při němž se letadlo dostane bez úhony do vzduchu není, až tak špatný, ale na reakci nebyl čas. Bylo nezbytné, věnovat se řízení. Badius patří mezi hodná letadla. Není vybaven křidélky. Změnu směru a výšky tedy ovlivňují pouze kormidla na jeho ocase a otáčky nepříliš výkonného motoru. Pokud je správně seřízen,  je létání s ním nenáročné. Přetáhnete-li výškovku, model sice ztratí rychlost a začne padat, ale velice brzy se víceméně sám srovná. Něco tak nehezkého jako například pád do vývrtky se vám pravděpodobně nepodaří. Za svoji přívětivost platí omezenými možnostmi pilotáže. Mírné stoupání, klesání a létání v ne moc utažených zatáčkách. Mám za to, že nejhezčí akrobatický prvek, který se s ním dá zvládnout je looping. Ano, dle mého mínění byl Badius pro mé začátečnické létání dobrou volbou. Není drahý, náročný na seřízení a ani citlivý na řízení. Navíc je dostatečně robusní k tomu, aby snesl moje nepříliš zdařilá přistání. Ani on však nezvládne všechna úskalí začátečnického létání. Ale o tom až někdy příště.