Po pravdě jsem netušil, co od kurzu čekat. Obrázky na internetových stránkách vypadaly povzbudivě, ale nad jejich realizovatelností vlastní rukou jsem raději moc nepřemýšlel. Kurz proběhl v Brně, v učebně Evangelické školy.  Na jeho  začátku jsme měli za úkol nakreslit portrét podle vybrané fotografie. Jenom tak, jak to kdo uměl. K němu si mohl každý účastník kurzu připsat odhad o kolik se chce zlepšit.

Po několika cvičeních jsme začali kreslit doopravdy.  Prvním modelem byla obyčejná přezůvka. Pro její zpodobnění jsme nepotřebovali nic složitého. Stačilo několik instrukcí od příjemné lektorky Petry, tři tužky různé tvrdosti a list obyčejného kancelářského papíru. Při ponoru do kresby jakoby přestal existovat čas. Výsledek práce většinu účastníků kurzu příjemně překvapil.

Následovaly další obrázky a cvičení, které pomalu směřovaly k vyvrcholení kurzu. Jím se stal portrét kreslený většinou podle téže fotografie jako na začátku kurzu. Netušil jsem, že budu někdy kreslit jediný obrázek několik hodin. Utekly jako voda. Všichni nakreslili koukatelný portrét a někteří trefili podobu s překvapující přesností. Předkládám alespoň ten, jehož jsem autorem.

Kritici zde poznamenají, že jsme na úvodní kresbu na začátku prvního dne neměli víc než půl hodiny a závěrečný portrét zabral mnohem více času. Jsem si jistý, že v mém případě to nebylo podstatné. Rozdíl mezi úvodní a závěrečnou kresbou byl jednoduše propastný.

Uvědomuji si, že přes víkend se nikdo akademickým malířem nestane. Vypracování portrétu podle ploché předlohy je jen jakýmsi malým pootevřením dveří do světa kresby. Účastníci dlouhodobějších kurzů nebo absolventi uměleckých škol proto možná nad podobným “rychlokurzem” ohrnou nos. Ovšem pro kresbou dosud nedotčené může být kurz začátkem hledání vlastních možností tvorby přesně v duchu hesla “ukaž mi jak na to a já to dokážu”. Je také bezesporu výborným aktivním odpočinkem od “běžného provozu”. Co dodat? Zkusil jsem a doporučuji k vyzkoušení.

Působivý plakát a ukázky z filmu mě navnadily. Očekával jsem něco na způsob Války světů v ještě nablýskanějším provedení. Nebyl bych zklamaný ani skromnějším provedením filmu, pokud by bylo neseno působivým příběhem s věrohodně vykreslenými charaktery postav. Bohužel se tvůrci Světové invaze rozhodli pro něco jiného. Film mi z větší části připadal jako záběry z počítačové akční hry. Střelba, zrychlený přesun, čekání na nepřátele, střelba, příchod nepřátel, střelba… To vše se opakovalo mnohokrát v různých obměnách, přičemž jediným zpestřením uvedené jednotvárnosti bylo několik patetických scén typu “umírající hrdina”.

Obrazová stránka filmu zmírňovala můj negativní dojem. Například scény při nichž nalétávají útočná letadla cizinců a  scény letu helikoptér nad zničeným městem vypadaly úžasně. Také scéna, v níž se hlavní hrdina vítězně a kupodivu věrohodně utká s mimozemským letadlem patří mezi světlé okamžiky filmu.

Ovšem jako celek bych film doporučil snad jen skalním fandům 3D akčních her s mimořádně dobrým vztahem k americké armádě. Podrobnější recenzi najdete např. zde.

Raději se nebudu zaplétat do teorie a v otázce vlnových rozsahů, SSB apod. vás odkážu na příslušné hesla ve Wikipedii a na stránkách Československého DX klubu. Myslím si ale, že většinu běžných “konzumentů rozhlasových vln” uvedené technické detaily nebudou zajímat. Důležitější je citlivost přijímače a jeho odolnost proti zahlcení silnými místními stanicemi. Proto jsem si důkladně pročetl “dxářské” diskuze a z výběru mi vyšly následující typy: Sangean ATS 909, Sony ICF-SW7600GR, GRUNDIG YACHT BOY 80, Tecsun PL-380 a Etón G3. Nebudu vás napínat. Zvítězil poslední uvedený. Závažíčkem na misce vah byl vynikající poměr cena / výkon a také podpora RDS.

Etón G3

Přijímač Etón G3 je pohlednicového formátu s neobvyklou jakoby pogumovanou povrchovou úpravou. Jeho ovládání je oproti konzumně zaměřeným přístrojům výrazně složitější a bez čtení návodu ho pravděpodobně nezvládnete. Například pro volbu dlouhých vln musíte postupně stisknout dvě tlačítka. Nejprve tlačítko AM a poté tlačítko s číslem “0″, kterým zvolíte, zda jde o dlouhé nebo o střední vlny. Nečekejte zobrazení LW, MW, příslušný vlnový rozsah poznáte pouze podle hodnoty frekvence na displeji. Systém RDS je při příjmu FM standardně vypnutý a musíte ho při každé změně stanice znovu zapínat tlačítkem s nápisem Sync /SSB. Jakmile si na ovládání zvyknete, oceníte jeho domyšlenost v některých detailech. Například tlačítko “Lock” při prvním stisku zablokuje reakci přístroje na pohyb kolečka ladění, až po druhém stisku celou klávesnici přístroje. Volba stanice pomocí číselného vypsání frekvence a stisku tlačítka AM nebo FM (podle stanice) mi připadá naprosto skvělá a také se mi líbí výstup Line Out díky němuž může přijímač zastávat funkci tuneru ve vaší Hi-Fi sestavě. Po připojení aktivních reporoduktorů M-Audio AV30 se mi chvílemi skoro nechtělo věřit, že nehraje plnokrevný receiver připojený k rozměrným reprosoustavám.

Etón G3 mě příjemně překvapil svou citlivostí. Byly na něm slyšet stanice o kterých můj předchozí přijímač “taktně” mlčel. Jeho praktičnost ještě výrobce podtrhl tím, že jej vybavil koženkovým obalem na přenášení a síťovým zdrojem. Příjemným vylepšením pak je možnost nabíjet akumulátory typu AA přímo v přijímači. Abych jen nechválil. Pochopím, že při výměně baterií vynulují hodiny, ale opravdu nechápu, že dle návodu je zdířka pro externí anténu určena pouze pro příjem v pásmu AM a nikoli FM. U předchůdce G3, který se jmenoval Etón E5 fungoval přepínač šířky filtru jako jednoduchá tónová clona pro FM. Návod G3 o tom mlčí. Asi jako poslední mrzutost uvedu poměrně hrubý krok hlasitosti přístroje. Celkově ale klady převažují nad zápory a přijímač bych se rozhodně nebál doporučit dalším technicky orientovaným zájemcům.

Vraťme se k Ubuntu 9.10. Jeden z jejích největších problémů má jméno PulseAudio. Myšlenka univerzálního zvukového serveru, který zprostředkovává všechna zvuková zařízení aplikacím je sice vynikající, ovšem její realizace nazvaná PulseAudio už tak chvályhodná není. Proto se fóra linuxových uživatelů plní dotazy na téma jak rozhýbat mlčící zvukovou kartu. Velmi častou radou bývá – odstraňte PulseAudio. Kupodivu samotný PulseAudio může za problém jenom částečně. Viníkem je ne zcela ideální spolupráce zvukového systému ALSA s PulseAudio při použití některých zvukových karet. Bohužel v Ubuntu 9.10 není odinstalace PulseAudio jednoduchá. Ne, že by to přes balíčkovací systém nešlo. Problém je v tom, že například nastavení hlasitosti v Gnome a  Přehrávač filmů s absencí PulseAudia nepočítají. Problém je možné řešit, ale toto řešení není triviální.

Na srazu autorů portálů Liberixu jsem od Ivana Bíbra získal knihu Mandriva Linux 2010 CZ . Nebudu Vás zatěžovat dlouhým povídáním. První dojem hned po čisté instalaci Mandrivy byl špatný.  Spousta věcí chyběla např. binární ovladač grafické karty NVIDIA. Negativní dojem se rozplynul po připojení druhého DVD (Extra DVD) mezi zdroje systému a po přečtení několika stránek zmiňované knihy. Ne, že by vše nebylo možné získat z internetu. Ovšem začátečník si z mnoha v knize vyřešenými problémy nemusí poradit a zkušený uživatel zase ocení množství ušetřeného času. Nezbývá než dodat, že právě díky knize a připojeným DVD Mandriva 2010 na mém počítači už zůstala.  Uvidíme, jak se vytáhne Ubuntu 10.04…

Je-li tato představa podobná skutečnosti, psal jsem dnes vydanou knihu Digitální fotografie v programu GIMP právě pro vás.