Po pravdě jsem netušil, co od kurzu čekat. Obrázky na internetových stránkách vypadaly povzbudivě, ale nad jejich realizovatelností vlastní rukou jsem raději moc nepřemýšlel. Kurz proběhl v Brně, v učebně Evangelické školy.  Na jeho  začátku jsme měli za úkol nakreslit portrét podle vybrané fotografie. Jenom tak, jak to kdo uměl. K němu si mohl každý účastník kurzu připsat odhad o kolik se chce zlepšit.

Po několika cvičeních jsme začali kreslit doopravdy.  Prvním modelem byla obyčejná přezůvka. Pro její zpodobnění jsme nepotřebovali nic složitého. Stačilo několik instrukcí od příjemné lektorky Petry, tři tužky různé tvrdosti a list obyčejného kancelářského papíru. Při ponoru do kresby jakoby přestal existovat čas. Výsledek práce většinu účastníků kurzu příjemně překvapil.

Následovaly další obrázky a cvičení, které pomalu směřovaly k vyvrcholení kurzu. Jím se stal portrét kreslený většinou podle téže fotografie jako na začátku kurzu. Netušil jsem, že budu někdy kreslit jediný obrázek několik hodin. Utekly jako voda. Všichni nakreslili koukatelný portrét a někteří trefili podobu s překvapující přesností. Předkládám alespoň ten, jehož jsem autorem.

Kritici zde poznamenají, že jsme na úvodní kresbu na začátku prvního dne neměli víc než půl hodiny a závěrečný portrét zabral mnohem více času. Jsem si jistý, že v mém případě to nebylo podstatné. Rozdíl mezi úvodní a závěrečnou kresbou byl jednoduše propastný.

Uvědomuji si, že přes víkend se nikdo akademickým malířem nestane. Vypracování portrétu podle ploché předlohy je jen jakýmsi malým pootevřením dveří do světa kresby. Účastníci dlouhodobějších kurzů nebo absolventi uměleckých škol proto možná nad podobným “rychlokurzem” ohrnou nos. Ovšem pro kresbou dosud nedotčené může být kurz začátkem hledání vlastních možností tvorby přesně v duchu hesla “ukaž mi jak na to a já to dokážu”. Je také bezesporu výborným aktivním odpočinkem od “běžného provozu”. Co dodat? Zkusil jsem a doporučuji k vyzkoušení.

Působivý plakát a ukázky z filmu mě navnadily. Očekával jsem něco na způsob Války světů v ještě nablýskanějším provedení. Nebyl bych zklamaný ani skromnějším provedením filmu, pokud by bylo neseno působivým příběhem s věrohodně vykreslenými charaktery postav. Bohužel se tvůrci Světové invaze rozhodli pro něco jiného. Film mi z větší části připadal jako záběry z počítačové akční hry. Střelba, zrychlený přesun, čekání na nepřátele, střelba, příchod nepřátel, střelba… To vše se opakovalo mnohokrát v různých obměnách, přičemž jediným zpestřením uvedené jednotvárnosti bylo několik patetických scén typu “umírající hrdina”.

Obrazová stránka filmu zmírňovala můj negativní dojem. Například scény při nichž nalétávají útočná letadla cizinců a  scény letu helikoptér nad zničeným městem vypadaly úžasně. Také scéna, v níž se hlavní hrdina vítězně a kupodivu věrohodně utká s mimozemským letadlem patří mezi světlé okamžiky filmu.

Ovšem jako celek bych film doporučil snad jen skalním fandům 3D akčních her s mimořádně dobrým vztahem k americké armádě. Podrobnější recenzi najdete např. zde.

Raději se nebudu zaplétat do teorie a v otázce vlnových rozsahů, SSB apod. vás odkážu na příslušné hesla ve Wikipedii a na stránkách Československého DX klubu. Myslím si ale, že většinu běžných “konzumentů rozhlasových vln” uvedené technické detaily nebudou zajímat. Důležitější je citlivost přijímače a jeho odolnost proti zahlcení silnými místními stanicemi. Proto jsem si důkladně pročetl “dxářské” diskuze a z výběru mi vyšly následující typy: Sangean ATS 909, Sony ICF-SW7600GR, GRUNDIG YACHT BOY 80, Tecsun PL-380 a Etón G3. Nebudu vás napínat. Zvítězil poslední uvedený. Závažíčkem na misce vah byl vynikající poměr cena / výkon a také podpora RDS.

Etón G3

Přijímač Etón G3 je pohlednicového formátu s neobvyklou jakoby pogumovanou povrchovou úpravou. Jeho ovládání je oproti konzumně zaměřeným přístrojům výrazně složitější a bez čtení návodu ho pravděpodobně nezvládnete. Například pro volbu dlouhých vln musíte postupně stisknout dvě tlačítka. Nejprve tlačítko AM a poté tlačítko s číslem “0″, kterým zvolíte, zda jde o dlouhé nebo o střední vlny. Nečekejte zobrazení LW, MW, příslušný vlnový rozsah poznáte pouze podle hodnoty frekvence na displeji. Systém RDS je při příjmu FM standardně vypnutý a musíte ho při každé změně stanice znovu zapínat tlačítkem s nápisem Sync /SSB. Jakmile si na ovládání zvyknete, oceníte jeho domyšlenost v některých detailech. Například tlačítko “Lock” při prvním stisku zablokuje reakci přístroje na pohyb kolečka ladění, až po druhém stisku celou klávesnici přístroje. Volba stanice pomocí číselného vypsání frekvence a stisku tlačítka AM nebo FM (podle stanice) mi připadá naprosto skvělá a také se mi líbí výstup Line Out díky němuž může přijímač zastávat funkci tuneru ve vaší Hi-Fi sestavě. Po připojení aktivních reporoduktorů M-Audio AV30 se mi chvílemi skoro nechtělo věřit, že nehraje plnokrevný receiver připojený k rozměrným reprosoustavám.

Etón G3 mě příjemně překvapil svou citlivostí. Byly na něm slyšet stanice o kterých můj předchozí přijímač “taktně” mlčel. Jeho praktičnost ještě výrobce podtrhl tím, že jej vybavil koženkovým obalem na přenášení a síťovým zdrojem. Příjemným vylepšením pak je možnost nabíjet akumulátory typu AA přímo v přijímači. Abych jen nechválil. Pochopím, že při výměně baterií vynulují hodiny, ale opravdu nechápu, že dle návodu je zdířka pro externí anténu určena pouze pro příjem v pásmu AM a nikoli FM. U předchůdce G3, který se jmenoval Etón E5 fungoval přepínač šířky filtru jako jednoduchá tónová clona pro FM. Návod G3 o tom mlčí. Asi jako poslední mrzutost uvedu poměrně hrubý krok hlasitosti přístroje. Celkově ale klady převažují nad zápory a přijímač bych se rozhodně nebál doporučit dalším technicky orientovaným zájemcům.

Vraťme se k Ubuntu 9.10. Jeden z jejích největších problémů má jméno PulseAudio. Myšlenka univerzálního zvukového serveru, který zprostředkovává všechna zvuková zařízení aplikacím je sice vynikající, ovšem její realizace nazvaná PulseAudio už tak chvályhodná není. Proto se fóra linuxových uživatelů plní dotazy na téma jak rozhýbat mlčící zvukovou kartu. Velmi častou radou bývá – odstraňte PulseAudio. Kupodivu samotný PulseAudio může za problém jenom částečně. Viníkem je ne zcela ideální spolupráce zvukového systému ALSA s PulseAudio při použití některých zvukových karet. Bohužel v Ubuntu 9.10 není odinstalace PulseAudio jednoduchá. Ne, že by to přes balíčkovací systém nešlo. Problém je v tom, že například nastavení hlasitosti v Gnome a  Přehrávač filmů s absencí PulseAudia nepočítají. Problém je možné řešit, ale toto řešení není triviální.

Na srazu autorů portálů Liberixu jsem od Ivana Bíbra získal knihu Mandriva Linux 2010 CZ . Nebudu Vás zatěžovat dlouhým povídáním. První dojem hned po čisté instalaci Mandrivy byl špatný.  Spousta věcí chyběla např. binární ovladač grafické karty NVIDIA. Negativní dojem se rozplynul po připojení druhého DVD (Extra DVD) mezi zdroje systému a po přečtení několika stránek zmiňované knihy. Ne, že by vše nebylo možné získat z internetu. Ovšem začátečník si z mnoha v knize vyřešenými problémy nemusí poradit a zkušený uživatel zase ocení množství ušetřeného času. Nezbývá než dodat, že právě díky knize a připojeným DVD Mandriva 2010 na mém počítači už zůstala.  Uvidíme, jak se vytáhne Ubuntu 10.04…

Je-li tato představa podobná skutečnosti, psal jsem dnes vydanou knihu Digitální fotografie v programu GIMP právě pro vás.

Po zhruba půlročním létání bez vážnější nehody mi Accipiter Badius pomalu přestal stačit. Jak už jsem uvedl v minulém příspěvku, jeho řízení patří mezi nenáročné. Pomalu se mi přestaly plést výchylky a také loopingy model vytáčel na obloze jedna radost. Na nic složitějšího nebylo vzhledem k absenci křidélek ani pomyšlení.

Bavil jsem se alespoň délkou výdrže bezmotorového letu. Motor jsem zapínal, až v okamžiku, kdy hrozilo nedobrovolné přistání. Toho dne foukal poměrně silný vítr, ale od létání mě neodradil. Udělal jsem s Badiem několik stoupavých kruhů a stáhl pravou páčku úplně na minimum. Badius letěl v široké zatáčce kolmo ke směru větru. Brzy ale začal být unášen směrem k lesu. Nebezpečí jsem zpozoroval, zapnul jsem motor naplno a snažil se Badia dostat od lesa dál. Slabý motor si už s větrem neporadil. Než model nabral rychlost narazil pravým křídlem do vrcholku stromu a zmizel v lese.

Po chvíli hledání byl nalezen dokonale zaklíněný mezi větvemi na vzrostlé borovici. Ačkoli se jednalo o poslední větve hned nad zemí, nebyly níže než patnáct metrů. Navíc borovice rosla v téměř neschůdném terénu. Vylézt na ni mi připadalo riskantní. Bez speciálních výbavy, kterou používají sběrači semen nebo bez dlouhého žebříku prakticky nemožné. Aby toho zlého nebylo málo, Badius dostal pádem hodně zabrat. Bylo vidět, že dřevěná výztuha křídla je zlomená a samotné křídlo z EBP značně poškozené.

První pokus o sundání Badia pomocí vržených kusů větví skončil naprosto neúspěšně. Některé sice od toho okamžiku dělaly Badiovi společnost, ale byla to společnost čistě platonická, bez vzájemných dotyků. Za několik dní jsem se k modelu vrátil. Původní záměr, shodit model  po vzoru “Rychlých šípů” pomocí zátěže uvázané na provázek, vzal rychle za své. Pro přesný hod rukou to bylo vysoko. K tomu překáželo příliš mnoho větví z okolních stromů. Zkusil jsem jinou taktiku. Po krátké úvaze na téma, “to křídlo stejně nezachráním”, jsem si přinesl prak.

Ložiskové kuličky se ukázaly vynikajícím střelivem. Jenže měly příliš vysokou průraznost a EBP křídlem procházely, aniž model uvolnily. Trefit prakem výztuhu křídla, u níž byla šance na úspěch, se mi nepodařilo. Střílení kamínků se ukázalo jako mnohem lepší nápad. Model se po zásahu do křídla několikrát otřásl. Ale na sundání z borovice to nestačilo. Další pokus jsem vylepšil jinou zbraní – vzduchovou pistolí.

Až s ní jsem zaznamenal částečný úspěch. Přesnou palbou se mi podařilo přestřílet již načatou výztuhu křídla a křídlo se dolomilo.  Model se trochu posunul. Už jsem se radoval, že se uvolní, ale moje radost byla předčasná. Badius i s jedním křídlem zůstal v klidu na stromě. Ani náznak humoru ve smyslu, že letadlo je vlastně druh ptáka a ten na strom patří, mi náladu nezvedl.

Následující pokus o sestřelení Badia jsem spojil s romantickou procházkou s manželkou. Borovice, na níž Badius uhnízdil, byla necelý kilometr pěší chůze od mého domova.  Do batůžku jsem si přibalil prak a vzduchovku, což se ukázalo dobrou volbou. Ale nepředbíhejme. Pod stromem jsem zahájil palbu. Manželka se na mně chvíli chápavě dívala a potom se rozhodla to také zkusit. Velice rychle pochopila, že s prakem to pro ni nebude to pravé a vzala si do ruky velikánskou vzduchovou pistoli. Pravidelný tréning ve střelbě z praku udělal svoje. Podařilo se mi jedním dobře mířeným zásahem Badia rozkývat. To by ale nestačilo, nebýt přesně mířené rány ze vzduchovky, kterou manželka dokončila naše společné dílo. Letadlo bylo opět na zemi.

Škody na modelu nebyly kupodivu až tak hrozné. Křídla musela být nová, to bylo jasné od začátku a k tomu dva průstřely zpečetily osud směrovky. Jinak vše přečkalo naši intenzivní palbu vcelku bez úhony. Dokonce se mi podařilo vzkřísit pobytem na stromě zcela vybitou LiPoly baterii. Ještě, že existuje ekonomický set, v němž jsou křídla, ocasní plochy a trup k dostání za celkem přijatelnou částku kolem 500 Kč.

Když jsem o uvedené příhodě později přemýšlel, napadlo mě, že nedopadla vůbec špatně. Oprava sice stála peníze a také trochu úsilí, ale Badius díky ní dokonale omládl . Když k tomu připočtu velice silný zážitek se sestřelením společnými silami, vychází mi celková bilance nad očekávání. Myslím, že můj kamarád Pavel má jen polovinu pravdy. Ano, létání si nárokuje čas a peníze, ale zážitky s ním spojené za to stojí.

Premiéra se odehrála po letošních vánocích. Mým prvním RC letadlem se stalo malé letadélko X-Twin Acrobat . Přes počáteční povzbudivé výsledky jsem pochopil, že tímto směrem cesta  k opravdovému létání s rádiem řízeným modelem nevede. Plynule je možné u X-Twinu ovládat pouze otáčky motorů. Výškovka chybí – otáčky motorů zároveň určují, zda letadlo bude stoupat nebo klesat. Většina X-Twinů je vybavena dvěma motory. Zatáčení umožňuje rozdíl jejich otáček. To by až tak nevadilo, ale řízení směru je neproporcionální. X-Twin proto umí letět pouze přímo, naplno doprava nebo naplno doleva. Pro hračku považuji uvedenou koncepci za dostatečnou, pro skutečné jemné řízení nikoli.

Rozdíl mezi hračkou a skutečným RC modelem není v účelu. Oba jsou v podstatě na hraní. Jenom u “dospělých” RC modelů toto hraní vaše okolí víceméně akceptuje. Z mého úhlu pohledu byl důležitější fakt, že jakýkoli dospělejší RC model nabízí díky plynulému řízení daleko lepší zážitek z letu. Nicméně X-Twiny nezatracuji. Jako hračka pro dítě, nebo letadlélko na “vyblbnutí” jsou navrženy správně.

Začal jsem se poohlížet po něčem jiném.  Štěstí mi přálo. Za několik dní jsem od známého koupil olétaný set z čínské stavebnice Accipiter Badius.  Jeho původní majitel vyměnil většinu původní elektroniky v modelu a čínský vysílač nahradil osvědčeným Hitec Flash 5X. K Badiovi jsem kromě nabíječky dostal také informaci, že je nezbytné jej znovu zalétat.  S kamarádem Pavlem jsme jej nejprve trochu seřídili a poté následoval první let. Kupodivu úspěšný. Tedy až na přistání, při němž se mi podařila vzorová hvězda přes křídlo a špici letadla.

Model vydržel bez větší pohromy. Jenom na jeho křídlech přibylo několik nových šrámů. Další lety byly úspěšnější. Vzpomínám si na svůj první odhoz – do té doby letadlo házel Pavel. Vím, že jsem Badia hodil velice malou silou, v podstatě jsem jej nechal sklouznout a poté v letové výšce kolem deseti centimerů nad trávou jsem jej s nemalým vypětím “vypáčkoval” nahoru. Komentář mého mnohem zkušenějšího kolegy na sebe nedal čekat: “To byl nejhorší odhoz, jaký jsem v životě viděl.”

Napadlo mě, že odhoz při němž se letadlo dostane bez úhony do vzduchu není, až tak špatný, ale na reakci nebyl čas. Bylo nezbytné, věnovat se řízení. Badius patří mezi hodná letadla. Není vybaven křidélky. Změnu směru a výšky tedy ovlivňují pouze kormidla na jeho ocase a otáčky nepříliš výkonného motoru. Pokud je správně seřízen,  je létání s ním nenáročné. Přetáhnete-li výškovku, model sice ztratí rychlost a začne padat, ale velice brzy se víceméně sám srovná. Něco tak nehezkého jako například pád do vývrtky se vám pravděpodobně nepodaří. Za svoji přívětivost platí omezenými možnostmi pilotáže. Mírné stoupání, klesání a létání v ne moc utažených zatáčkách. Mám za to, že nejhezčí akrobatický prvek, který se s ním dá zvládnout je looping. Ano, dle mého mínění byl Badius pro mé začátečnické létání dobrou volbou. Není drahý, náročný na seřízení a ani citlivý na řízení. Navíc je dostatečně robusní k tomu, aby snesl moje nepříliš zdařilá přistání. Ani on však nezvládne všechna úskalí začátečnického létání. Ale o tom až někdy příště.

Pákový ovladač E-Sky 0905A svým vzhledem silně připomíná modelářský vysílač. Dokonce se domnívám, že některé plastové díly jsou z vysílače přímo převzaty.

E-Sky 0905A

Pomocí jeho dvou kniplů můžete  ovládat čtyři proporcionální kanály. Trimování je vyřešeno mechanicky, pomocí potenciometrů. Žádná další tlačítka ani jiné ovládací prvky přístroj neobsahuje. Na webových stránkách výrobce najdete jeho novější verzi, která se ovšem od té původní liší pouze drobnými rozdíly ve vzhledu. K pákovému ovladači obdržíte CD s freeware simulátorem FlightGear. Příjemně překvapí plná funkčnost v simulátoru IL-2 Sturmovik, spuštěného v Linuxu pomocí překladové vrstvy (emulátoru) Wine. Celkové provedení pákového ovladače nemohu popsat jinak, než jako plastově plastové, ale chod jeho potenciometrů je poměrně přesný a jeho elektronika nezpůsobuje zákmity výchylek, kterými trpí některé pákové ovladače pro game port.

Uživatelé Linuxu spíše ocení naprostou bezproblémovost práce s pákovým ovladačem. Jednoduše ho připojíte do USB portu a už jej můžete kalibrovat v prostředí vašeho oblíbeného simulátoru. Funkčnost byla vyzkoušena v prostředí linuxové distribuce Ubuntu 8.04.

Baterie Eee je přitom typu LION a neměla by tedy trpět paměťovým efektem známým z NiCd nebo NiMH. Přesto jsem ji zkusil několikrát vybít „skoro do sucha“ a poté znovu nabít na plnou kapacitu. Bez výsledku.

Výpis stavu baterie v Linuxu získaný pomocí příkazu:

cat /proc/acpi/battery/BAT0$/info

mi ukázal celou pravdu:

present: yes

design capacity: 6580 mAh

last full capacity: 4619 mAh

battery technology: rechargeable

design voltage: 8400 mV

design capacity warning: 184 mAh

design capacity low: 184 mAh

capacity granularity 1: 65 mAh

capacity granularity 2: 65 mAh

model number: 901

serial number:

battery type: LION

OEM info: ASUS

Baterie byla naposledy nabita pouze na 4619 mAh, tedy zdaleka nedosáhla své výrobcem dané kapacity 6 580 mAh. Je zbytečné řešit má dosahovat celých 6 600 mAh nebo o 6 580 mAh. Ale necelých 5 000 mAh je po měsíci provozu alarmující hodnotou. Napadlo mě, že problém možná bude v nízké verzi BIOSu. Nahrál jsem do Eee 901 aktuální verzi 1301. Opět bez viditelného výsledku.

Po týdnu jsem opakoval stejný test pod Windows XP. Tentokrát pomocí programu BattStat. Jeho zobrazení stavu baterie mi v podstatě potvrdilo to, co jsem věděl už z linuxového výpisu. Kapacita baterie je 38 438 mWh místo předpokládaných 55 272mWh. Nebudu se zabývat přepočtem jednotek, důležitý je procentuální pokles kapacity baterie na zhruba 70% maximální kapacity v prvním případě a na 69,5 % v případě druhém.

BattStat na Eee 901

Popsal jsem závadu pracovníkům zákaznické podpory u ASUSu a ti mi potvrdili, že jde o závadu, vedoucí k reklamaci přístroje. Jenom doufám, že se mi z ní můj Eee 901 vrátí v pořádku.

Rád bych přidal několik rad. Neznepokojujte se poklesem kapacity baterie o řádově jednotky procent. Každá baterie je trochu jiná. Také nemá smysl řešit přirozený pokles kapacity baterie, daný jejím stárnutím. Už po roce může baterie vykazovat citelný pokles. U nové baterie ale pokles o více než 20% ukazuje buďto na problém s baterií nebo na problém s jejím nabíjením. V takovém případě nezbývá než se obrátit na prodejce u něhož jste netbook koupili nebo přímo na servis u výrobce.

DODATEK

Musím pochválit servis ASUSu. Eee 901 se mi vrátil s novou bezvadnou baterií.