V pozadí sporů kolem cesty pana prezidenta na summit NATO se poněkud ztrácejí témata, která ještě nedávno plnila stránky médií. Jedním z nich je veřejná služba České televize a Českého rozhlasu a jejich financování. K tomuto tématu patří i novela zákona o poplatcích, kterou těmto médiím „polepšila“ předchozí vláda.

Kdo platí?
Dlouho to bylo jednoduché. Poplatek byl navázán na přijímač. Měl logiku: kdo má přijímač, platí. Kdo ho nemá, neplatí.

Na jaře roku 2025 přišla změna. Poplatek se odpojil od přijímače, protože za něj lze dnes považovat prakticky jakékoli zařízení připojené k internetu. U firem se logika posunula ještě dál: neplatí podle počtu zařízení, ale podle počtu zaměstnanců.

Domácnosti na tom nejsou o mnoho lépe. Internet je dnes prakticky všude. Poplatek za možnost příjmu se tak v praxi mění v povinný odvod, který se blíží spíše dani.

A čím hůř se to vysvětluje, tím snáz se to politicky prodává. Stačí vykřiknout „zdražení“ nebo „zrušení poplatků“ a politická debata se rozjede naplno.

Za co se platí?
Většinu lidí napadne jednoduchá odpověď: za veřejnou službu. Ta je definována zákonem a zahrnuje obsah, který by čistě komerční média nemusela vytvářet. Například zpravodajství, vzdělávací pořady, pořady pro děti nebo krizové vysílání.

Jenže vedle toho běží i seriály, sport a filmy v hlavním čase. Tedy přesně to, co nabízejí i komerční stanice. A tady vzniká jádro sporu: kolik z vysílání veřejnoprávních médií tvoří veřejnou službu? A kolik už je jen běžná televizní konkurence?

Jaká je vazba mezi službou a financováním?
Jednoduše žádná. Veřejná služba je definována zákonem. Financování je nástroj k jejímu zajištění.

Možná by proto stálo za to vrátit debatu o krok zpět. Nejprve si odpovědět, co má být skutečným jádrem veřejné služby a v jakém rozsahu ji chceme poskytovat. Teprve potom řešme její financování.

A zároveň si přiznejme i druhou stranu věci: veřejnoprávní média si zvykla na relativně stabilní příjem. Ten ale není samozřejmost. Pokud se mění ekonomická realita společnosti, musí se jí přizpůsobit i ona. Na tom nic nezmění ani názory právníků, kteří televizní poplatky chápou jako legitimní majetkové očekávání. Nejde o žádné dramatické otřesy. Jde jen o jiné nastavení pravidel hry a dostatek času na jejich přizpůsobení.

Jinými slovy: politici by měli nechat veřejnoprávní média dělat veřejnou službu. Zároveň by ale měli trvat na tom, aby její rozsah odpovídal tomu, co jsou občané ochotni a schopni dlouhodobě financovat.