Hned na začátek musím uvést, že po půl roce s elektromobilem už si nezasloužím označení začátečníka. Zkušeností jsem získal celou řadu. Některé byly hezké, jiné nikoli. Dle mého mínění je největším průšvihem stav veřejných rychlonabíječek. Ano, nabíječky nejsou zadarmo a související infrastruktura také ne. Ale nastavení ceny za nabíjení na stejnou úroveň, jaká je při tankování benzínu, elektromobilitě jednoznačně škodí.

„Elektroauto? To bych nechtěl. Nikam to nedojede.“ Něco podobného slýchám docela často. Není to pravda. Někam dojedete vždycky, samozřejmě pokud vám v baterii zbývá alespoň troška energie. Na druhou stranu doporučuji nevěřit ani odpůrcům elektromobility, ani jejím oddaným příznivcům. Jednoduše se držte faktů a také s klesajícím dojezdem neklesejte na mysli.

Nejprve si odpovězme na otázku, proč se obtěžovat s nabíjením doma, když na rychlonabíječce máme „plnou“ do hodiny.

Nabíjení elektromobilu je něco jiného než tankování auta se spalovacím motorem. Nejde jen o to, že trvá déle. Benzín nebo naftu nenatankujete doma, tedy pokud nemáte soukromou benzínovou pumpu. Na druhou stranu připomíná situace kolem veřejných nabíjecích stanic divoký západ.

Přechod z vozu se spalovacím motorem k elektromobilu je spojen se spoustou malých změn. Jako u všeho jsou některé příjemné, jiné méně. Každopádně není nad vlastní zkušenost a právě o ni bych se chtěl s vámi rozdělit.

Je potřeba trochu se vzdálit od techno-nadšeneckých nebo techno-skeptických analýz a podívat se na věc z z uživatelsko-ekonomického úhlu pohledu. K tomu je potřeba důsledně zůstávat v současnosti. Ano, v budoucnu možná přijdou ekologičtější, levnější a dokonalejší technologie. My ale žijeme dnes a měli bychom elektromobily posuzovat z pohledu technologií, které jsou k dispozici a nikoli těch budoucích.