Média, ať už veřejnoprávní nebo komerční, jsou nesporně hlídacím psem demokracie. Politici pak silně touží po tom, aby tento pes vůči nim neuplatňoval své ostré zuby, ale aby byl pokud možno na vodítku, které drží pevně v rukou.

V předchozím textu jsem se zabýval třemi otázkami, které se týkaly nejen způsobu financování, ale také samotné definice veřejné služby a jejího vztahu k financování. Navrhoval jsem nejprve zaměřit se na to, co má být skutečným jádrem veřejné služby a v jakém rozsahu ji chceme poskytovat. Pokusím se na to navázat.

Dva modely
Máme zde dva základní modely veřejnoprávní televize. Prvním je model britsko-německý, reprezentovaný například BBC nebo německými ARD a ZDF. V tomto modelu má veřejnoprávní televize široký záběr – od zpravodajství přes sport až po zábavné formáty. Cílem je oslovit co nejširší publikum a udržet společenskou relevanci.
Druhým je model, který lze označit jako americko-australský. Ten ponechává veřejnoprávní televizi pouze oblasti, které komerční média nedokážou dlouhodobě financovat z reklamy, tedy zejména zpravodajství, dokumenty, pořady pro děti a vzdělávání. Příkladem tohoto modelu americká PBS nebo australská ABC.

Česká televize se více blíží prvnímu modelu. Je zcela legitimní, že je i bude podrobována veřejné diskusi – tak je tomu u BBC, ARD i ZDF. Přechod k druhému modelu by sám o sobě nepředstavoval zásadní problém. Skutečný problém nastává až ve chvíli, kdy se posiluje její podřízenost vůči politické moci.

Vztah veřejnoprávních médií k politické moci
Novela z jara 2025 sice České televizi finančně pomohla, ale zároveň do určité míry narušila vztah části veřejnosti k této instituci. Není proto překvapivé, že letošní návrh na zrušení poplatků našel u části veřejnosti podporu, zatímco u jiné vyvolal odpor.
Veřejná debata kolem České televize ale nezačala až tímto momentem. Předcházely jí personální změny, vnitřní spory i zrušení či omezení některých významných pořadů. Současná diskuse se soustředí především na způsob financování, skutečná změna se ale odehrává jinde – ve vztahu mezi veřejnoprávními médii a politickou mocí.

Zahraniční příklady
Máme před očima dva poměrně čerstvé příklady ze zahraničí slovenský a polský. Na Slovensku došlo v roce 2023 ke zrušení koncesionářských poplatků a k převodu RTVS na financování ze státního rozpočtu. Na přelomu let 2023 a 2024 vláda Roberta Fica tento příspěvek snížila o 30 %. V létě 2024 byla RTVS zrušena a nahrazena institucí STVR. Součástí změn byla i výměna generálního ředitele a obsazení dozorčích struktur nominanty ministerstev. V jistém smyslu tak Slovensko výrazně přetvořilo podobu veřejnoprávního média podle požadavků aktuální politické reprezentace.

Polský příklad ukazuje další možné pokračování stejného příběhu. Prvním dějstvím byla léta 2015–2023, kdy vláda strany PiS výrazně posílila financování TVP a tím i svůj vliv na její fungování. Po nástupu liberální koalice Donalda Tuska v roce 2023 následovala v letech 2023–2024 další zásadní změna. Vzhledem k nedostatku hlasů pro standardní legislativní postup přistoupil ministr kultury k mimořádnému řešení, které zahrnovalo i uvedení veřejnoprávních médií do režimu likvidace podle obchodního práva. Tento krok, potvrzený zápisem do rejstříků, umožnil odvolání předchozího vedení a následnou reorganizaci televize. Výsledkem byl prudký institucionální otřes a výrazná politická i právní kontroverze.

Důsledek politického ovládnutí
Polský příklad tak ukazuje, co se může stát ve chvíli, kdy se veřejnoprávní médium stane opakovaně předmětem přestavby ze strany po sobě jdoucích vlád, které mají k dispozici dostatek nástrojů k jeho rychlé transformaci.

• Prohra televize, která po těchto zásazích ztrácí nejen část personálu, ale i důvěryhodnost.
• Prohra politiků, kteří sice dočasně získají vliv nad médiem, ale po změně vlády o něj opět přijdou.
• Prohra veřejnosti, která začne médiu pod politickým tlakem věřit čím dál méně.

Kec na konec
Schválený vládní návrh neobsahuje dostatečné institucionální pojistky, které by bránily opakovaným zásahům do podoby veřejnoprávních médií podle aktuální politické vůle. Tento trend se do určité míry projevuje již od roku 2023, přičemž změna financování je jen jedním z jeho viditelných projevů.

Občané by proto měli od svých politiků požadovat především institucionální pojistky, které zabrání tomu, aby se veřejnoprávní média po každé změně vlády přepisovala do nové politické role. Forma financování, ať už poplatky nebo rozpočet, v tom nehraje rozhodující roli. Podstatná je míra institucionální ochrany.

Veřejnost obvykle nestojí o hlídací psy demokracie, kteří jsou připoutáni na vodítku politické reprezentace a mění své chování podle toho, kdo je zrovna u moci. Taková nestabilita neoslabuje jen důvěru v konkrétní instituci, ale i samotný smysl veřejné služby.