Když chtěl Pán Ježíš sdělit svým posluchačům něco zásadního, používal k tomu často různá podobenství. Stejně tak je podobenstvím celá následující povídka. V povídce najdete části inspirované Bunyanovou Cestou křesťana, biblickým textem a také událostmi jejichž jsem byl účastníkem nebo svědkem.
Město se pomalu probouzelo do nového ospalého podzimního dne. Petr toho moc nenaspal. Pořád se musel v myšlenkách vracet ke včerejšímu rozhovoru. Jeho kamarád Jakub mu kromě jiného řekl. „Ty už možná tušíš, že žijeme v zemi odsouzené k záhubě. Chci ti něco říct o způsobu, jak se z ní zachránit.“
Práce mu pomohla podobné myšlenky vyhnat z hlavy. Jakmile přišel domů, zaútočily znovu. Nejostřeji se mu vybavovalo trochu neobvyklé pozvání. „Uvědom si Petře, že nejde o nic jiného, než tvůj život. To, že chápeš, že je něco špatně, je skvělé, ale samo o sobě to nestačí. Je potřeba udělat první krok. Přijď se na konci týdne podívat k nám na naše setkání.“ V pátek zvažoval, zda jít nebo nejít. Napadlo ho, že je to možná celé nesmysl. Přesto se rozhodl, že půjde.
Na setkání
Setkání probíhalo jinak, než si představoval. Všichni vypadali úplně obyčejně. Po chvíli zjistil, že se od všech lidí, se kterými se dosud setkal, přece jenom trochu liší. Bylo vidět, že každému z nich opravdu hodně záleží na ostatních. Něco, co nechápal, je spojovalo. Krátce po vstupu se ho ujal Jakub. „Ahoj, to je dobře, že jsi přišel. Hned tě vezmu k jednomu z velitelů.“ Než stihl Petr cokoli namítnout, už ho Jakub vlekl ke staršímu muži, z jehož jednání vyzařovala autorita. „Vítám tě v Boží armádě“, řekl ten člověk. „Ale já zatím nejsem…“, stihl Petr namítnout. „To nevadí, důležité je, že jsi tady mezi námi.“ Zbytek setkání měl Petr tak trochu v mlze. Přesto se na příští setkání těšil. Ti lidé měli něco, co ho přitahovalo.
Na dalších setkáních si Petr připadal mnohem lépe. Bylo mu s těmi lidmi dobře, třebaže mu připadlo, že jim místy vůbec nerozumí. Jako by mluvili cizí řečí. Základy toho, co říkají, už ale začínal chápat docela dobře. Musel se ptát sám sebe: „Může to všechno být pravda?“
V jednotce
Uplynulo několik měsíců a Petr se rozhodl, že se ke skupině připojí. Už věděl, že si říkají „Jednotka Boží armády“ a jsou vojenskou jednotkou, která je podřízena nejvyššímu veliteli – Synu Krále slávy. Uvěřil, že Syn Krále slávy vykoupil všechny lidi z moci Krále temnoty a že přislíbil, že přijme všechny věrné do země svého Otce. Věděl, že tomu, co říkají, rozumí pořád jenom částečně. Určitě ale chce patřit k bojovníkům Krále slávy. Jak to udělat?
Opět mu pomohl Jakub. „Pokud jsi se pevně rozhodl, můžeš si vzít mou vysílačku.“ Je to spojení s naším nejvyšším velitelem. Řekni mu, že chceš být vojákem Boží armády a podřizuješ svůj život pod jeho velení.“ Petr tak rozechvěle učinil. Potom se necítil nijak neobvykle. Pořád to byl on. Byl si ale jistý, že se právě změnilo něco velice podstatného.
Jakub s pochopením sledovat spoustu pocitů, které se zrcadlily v Petrově tváři. Nezaváhal a spustil: „Budeš potřebovat naši armádní příručku. Určitě hned neporozumíš všemu, co v ní najdeš. Přesto bys ji měl začít co nejdřív studovat. Vypadá to neobvykle, ale kódy v ní umožňují objednání útočných zbraní, přímo u našeho nejvyššího velitele. Také dostaneš svou vysílačku. Je dobré sdělovat nejvyššímu veliteli, jak postupuješ. On k našim hlášením přihlíží. Ale nečekej, že ti bude plnit všechna tvoje přání.“
Petr vložil vysílačku do brašny a totéž chtěl udělat s příručkou. Přitom si všiml, že její zadní deska obsahuje nenápadné ploché pouzdro na zip. Otevřel ho, našel v něm brýle a nasadil si je. Jakub sledoval jeho počínání. Podal mu malé zrcátko a začal vysvětlovat: „Skrze ty brýle uvidíš některé věci trochu jinak. Podívej se na sebe.“ „V zrcátku mám na sobě bílou uniformu,“ zareagoval překvapeně Petr. „To je jenom začátek. Brýle z příručky Ti ukáží mnohem, mnohem víc.“
Na následujícím setkání jednotky poslouchal hlas jednoho z velitelů. „Je potřeba si připomenout naši taktickou situaci. Jsme malá jednotka, která operuje na území nepřítele. Naším hlavním úkolem je záchrana lidí z područí Krále temnoty. Uvědomte si, že nebojujeme proti lidem samotným. Náš boj je namířen výhradně proti silám Krále temnoty. Snažíme se aby byli pokud možno všichni lidé zachráněni do země Krále slávy.
První boj
Petr byl přidělen do malého průzkumného oddílu. Většinou šlo o další nováčky. Velitelem oddílu se stal jeho kamarád Jakub. V rojnici postupovali členitým terénem. Dlouho se nic nedělo a Petr přestal dávat pozor. Najednou něco tmavého na dotek odporného vyskočilo ze stínu a přilepilo se bleskurychle na Petrův hrudník. Připadal si nesmírně těžký a mohl dýchat jen s obtížemi. Pokoušel se toho zbavit, ale ať se snažil sebevíce, nešlo to. Vzal tedy vysílačku a vše popsal nejvyššímu veliteli. Zanedlouho k němu přiběhl Jakub. Nešťastný Petr mu zopakoval, co se stalo. Jakub na nic nečekal a jenom zabrebentil do vysílačky kód Řím 6,23. V jeho ruce se zhmotnil malý stříbrný nůž. Jeho ostří zabořil do temné odpornosti přisáté k Petrově hrudníku. Nešlo to úplně bez bolesti, ale trvalo to jenom chvilku. To temné a odporné bylo pryč. „Co to bylo?“ ptal se Petr? „Produkt temnoty,“ odpověděl mu Jakub.
Petr zjistil, že zážitek spotřeboval téměř všechnu jeho energii. Sám by nebyl schopen dojít ani na základnu jednotky ani domů. Jeho spolubojovníci ho neopustili. Celou cestu ho podpírali a také pomocí svých vysílaček prosili nejvyššího velitele o pomoc. Jeden z nich, jmenoval se Jan, najednou v ruce držel malou lékárničku a také se mu na rukávě objevil znak červeného kříže. Když na to Petr upozornil Jakuba, ten se jen pousmál. „To je výborné, konečně máme prvního specialistu – zdravotníka. „Jane, vezmi prosím tu lékárničku a pojď pomoci Petrovi.“
Já jsem Jakubův
Petr se zanedlouho naučil bojovat s „produkty temnoty“. Už ho to tolik nevysilovalo. Také hovořil s několika lidmi ve svém okolí, kterým podal svědectví o Boží armádě. Začínal sám sebe považovat za zkušeného vojáka. Na setkáních nyní sedával vpředu a doslova hltal vše, co přinášeli velitelé. Ten den přišel neobvyklý rozkaz. Jakubův oddíl se sloučí s oddílem velitele Ondry. Po nějaké době, až bude jmenován další velitel, se nově zformované oddíly opět rozdělí a to na tři části. Petr to nevydržel a vykřikl: „Já jsem přece Jakubův.“ Z druhé řady se ozvalo: „A já Ondrův.“ Jeden z velitelů jednotky se zamračil, ale přesto je vlídně napomenul: „Nejste ani Jakubovi, ani Ondrovi. Uvědomte si, že svůj slib jste dali nejvyššímu veliteli – Synu Krále slávy. Proto buďte poslušní. Přeskupení oddílů je na jeho rozkaz a bude z něj velký užitek. Od Jakuba a Ondry jste se toho spoustu naučili, nyní je čas vše sdílet s vašimi spolubojovníky. Také chci připomenout, že na vše potřebné pro naši jednotku se všichni skládáme a proto prosím, abyste nezapomínali na svůj pravidelný příspěvek.
Nebojovníci
Oddíl, do kterého byl Petr převelen, měl za úkol obsadit nedaleký kopec. Na něm rozžehnou oheň, který bude viditelný do velké vzdálenosti. Na cestě k němu procházeli příjemným zeleným údolím. K Petrovu úžasu bylo plné lidí. Pokud to dokázal odhadnout, bylo jich mnohem víc než na setkání jednotky. Zaradoval se. To je jistě další jednotka, velice početná a mocná. Pohled skrze brýle ho zarazil. Viděl, že někteří mají na sobě zbytky kdysi bílých uniforem. Obrátil se k jednomu z nich, který polehával v trávě pod stromem a kouřil cigaretu, a dal se s ním do hovoru.
„Ahoj, já jsem Petr a patřím k Ondrovu oddílu. Půjdete s námi hlídat oheň na kopci?“ Muž se ušklíbl: „A proč bych to dělal?“ „Protože je přece nezbytné jednat podle rozkazů Syna Krále slávy,“ odpověděl překvapený Petr. „Ty je znáš?“ zeptal se ten člověk. „Spoléhám na své velitele, poslouchám vysílačku a také jsem spoustu informací našel v příručce.“ „Jsi si nějak moc jistý,“ odpověděl mu muž a přesunul si cigaretu do druhého koutku úst. „Vy, co si říkáte bojovníci Syna Krále slávy se strašně moc honíte a také do toho vašeho boje cpete příliš mnoho peněz. Úplně zbytečně. Najdeš to i v té svojí příručce. Stačí vstoupit do armády a už se nemusíš o nic starat. Vysílačku jednoduše nepoužívej a bude to.“
Petr od něj odcházel s trpkou pachutí v ústech. Byl si jistý, že tito lidé žijí v klamu. Přihlásili se do Boží armády, ale ničeho se neúčastní. Jako by byli mrtví. Co jim na tento způsob boje řekne Syn Krále slávy? Vezme je do svého království, až přijde jejich čas? „Vzalo tě to, že?“ ozval se zezadu jeden z jeho spolubojovníků. „Vy o nich víte?“ otočil se překvapeně Petr. „Ano, víme. Říkáme jim „nebojovníci“. Snažíme se je zvát na naše setkání a také k boji. Bez úspěchu.“
Proti sobě
Strážní služba se Petrovi zdála nekonečná. Bylo potřeba dbát, aby útočníci Krále temnoty neuhasili plamen ohně, který osvěcoval vrcholek kopce. Zdánlivě se nic nedělo. Někteří spolubojovníci z oddílu se namísto hlídání sesedli do hloučku a nahlas komentovali počínání těch, kteří zůstali na hlídce. Zanedlouho se jeden z hlídajících rozzlobil. „Přestaňte do toho kecat a také přiložte ruku k dílu!“ Jeden z hloučku mu nevlídně odpověděl: „Á, někdo je tady důležitý… Nezapomeň, že jsi zelenáč, který zatím vůbec nic neprožil. Tak sklapni a pěkně makej!“
Hádka postupně přerostla v potyčku. Zakrátko se v rukou bojovníků začaly objevovat zbraně. Ani jedna skupina si nenechala nic líbit. Přišla první zranění a tekla krev. Někteří z bojujících při pohledu na ni vystřízlivěli. To už ale zasáhl jeden z důstojníků. „Styďte se! Co si myslíte, když bojujete proti sobě? Je to něco správného podle rozkazu Syna krále slávy? Dávejte si pozor, abyste se navzájem nepozabíjeli! Jak může uspět armáda, která se rozdělí a bojuje sama proti sobě?“ Petr se zastyděl, přestože do potyčky nezasáhl. Moc nechybělo a přidal by se také.
Rozepře a ztráty
Atmosféra v jednotce se změnila. Příhoda strážního oddílu probudila některé staré spory a odkryla stará zranění. Rozhodně nešlo o první potyčku, kterou jednotka Boží armády zažila. Někteří bojovníci odmítali sloužit v oddílech, ve kterých působili jiní. Jiní přestali úplně docházet na setkání jednotky.
Oddíl, ve kterém sloužil Petr, byl opět na hlídce. Tentokrát se odehrávala převážně mlčky. Ticho přetrhl útok bojovníků Krále temnoty. Nešlo o nic, s čím by si za normálních okolností oddíl snadno neporadil. Jeho členové ale nyní nedokázali spolupracovat. Mohlo to dopadnout opravdu zle, kdyby na pomoc nepřiběhl jeden z velitelů celé jednotky. Petr si všiml, že mu střely nepřátelských bojovníků nedokázaly ublížit. Odrážely se od něčeho, co fungovalo jako jakási neviditelná bublina, která velitele obklopovala. Zašel po skončení stráže za Jakubem a ptal se ho, co to bylo. „To je štít,“ odpověděl mu Jakub. „Máš ho také, ale zatím hodně slabý.“
Na setkání celé jednotky jeden z poddůstojníků připomněl jedno ze základních pravidel příručky. Jenom dokonale sjednocená armáda může efektivně bojovat. V jeho vysílačce zapraskalo a k překvapení všech se z ní ozval hlas nejvyššího velitele: „Je nezbytné, abyste zbořili všechny zdi, které jste si mezi sebe navzájem nastavěli.“
Vztahy v jednotce se začaly pomalu zlepšovat. Většina vojáků si vzájemně odpustila. Přesto přišly ztráty. Od jednotky odešla Marie která byla už dlouho nespokojená s jejím fungováním. K ní se o něco později přidali Tomáš s Richardem. Jeden z nich se dal slyšet, že u tak neefektivní rozhádané jednotky nemá smysl zůstávat a že přejde k nějaké jiné. „To můžou?“ ptal se Petr Jakuba při dalším rozhovoru. „Ano,“ odpověděl mu Jakub. „Boží armáda má spoustu jednotek. „Stává se, že bojovníci odejdou do jiné jednotky. Bohužel se také někdy stává, že odejdou z armády úplně. Je pak velice těžké najít cestu zpět.“ Se smutkem v hlase dodal, „Většinou o to ani nestojí.
Dělostřelectvo
„Popíšu vám taktickou situaci,“ uvedl velitel Petrova oddílu. Lidé, které chceme zachránit, jsou uvězněni v jedné z pevností Krále temnoty. Přímý útok by byl velice riskantní. Povoláme si na pomoc kolegy od dělostřelectva.“ Vzal vysílačku a zanedlouho dorazila malá skupinka vojáků. Měli zvláštní nástroje, které složili dohromady do jednoho kompletu. Obdivuhodná souhra v jejich pohybech napovídala, že vše mají dokonale nacvičeno. „Co je to za zbraň?“ ptal se Petr velitele. „To je sonický kanón. Lidem neškodí, ale dokáže rozbořit hradby pevností Krále temnoty. Pracuje s tóny, které se pravidelně mění v určitém rytmu.“ Dělostřelci spustili a jejich zbraň zakrátko předvedla svoji účinnost. Hradby pevnosti spadly jako ledabyle navršené dominové kostky. Ten den byl dnem slavného vítězství. Někteří lidé sice odmítli záchranu, ale mnoho jich ji přijalo. Část z nich se pak natrvalo připojila k jednotce.
Spojení vysílaček
Příchod nováčků přinesl do jednotky velkou radost, ale také mnohem více práce. Petr byl požádán, aby se ujal vedení malého oddílu. Skrze brýle si všiml, že se na rukávě jeho uniformy objevilo o první hodnostní označení. Odpovídat na otázky nově příchozích nebylo vždycky lehké. To Petra donutilo mnohem intenzivněji studovat příručku. Také obdržel pozvání na setkání zkušených vojáků a velitelů. Vedla ho Agáta. „Vítám vás, nyní propojíme své vysílačky a budeme volat k nejvyššímu veliteli.“ Po skončení setkání zašel Petr za Agátou a zeptal se jí: „Děláme to propojení vysílaček kvůli zesílení signálu?“ „Ani ne, ale je dobré se sjednotit ve společném hlášení našemu nejvyššímu veliteli. On má společná hlášení rád a opravdu k nim hodně přihlíží.“
Když přijde čas
Na setkání jednotky byla v ten den zvláštní smutná nálada. Petr tušil, co je jejím důvodem. Jeden z nejzkušenějších a nejvěrnějších vojáků Bořek bude brzy povolán do země Krále slávy a toto setkání může být jedno z jeho posledních. Petr si Bořka moc vážil. Sice mu jeho názory na spoustu věcí připadaly dost staromódní, ale nedokázal si představit život v jednotce bez něj. Večer po setkání nad tím dlouho přemýšlel a také Bořka přidal do svého hlášení.
Po Bořkově odchodu zašel za Jakubem a popsal mu své pocity. „Myslíš, že se nebál? Přece jenom toho o zemi Krále slávy moc nevíme. Život je tady často víc zápas než radost, ale nic jiného neznáme. Navíc tady máme jeden druhého.“ „Jsou věci, o který se moc lehce nemluví,“ odtušil Jakub. Uvědom si, že tvůj čas také přijde. Věř Synu Krále slávy. On jediný se ze země Krále slávy vrátil, aby nám do ní ukázal cestu. Také buď vděčný za to, žes mohl s Bořkem sloužit ve stejné jednotce.“
Mimo jednotku
Kromě služby v jednotce Petr dál normálně chodil do práce. Při jedné z cest domů se potkal s Marií a dal se s ní do řeči. Začala hrdě: „Jsem nyní členkou oddílu, který operuje samostatně mimo jednotky Boží armády. Malý oddíl se dokáže snadněji sjednotit a mnohem pružněji reagovat. Díky tomu se můžeme úspěšně utkávat s elitními bojovníky Krále temnoty.“ Petr toho dne večer nemohl dlouho usnout. Je lepší být v malém oddílu mimo jednotku? Mohlo by to znamenat rychlejší účinnější postup? Toužil po tom, aby mohl být na správném místě, kde si ho přeje Syn Krále slávy. Život v jednotce mu připadal jednotvárný a nudný. Cítil se nespokojený.
Po nějakém čase se s Marií znovu potkali. Jakoby to byla jiná Marie, trochu zklamaná a méně sebevědomá. Z oddílu odešla a zůstala sama. O návratu zpět do jednotky ale nechtěla ani slyšet. Petrovi to bylo líto. Uvědomoval si, že osamělí bojovníci, kteří nejsou na svém místě ve své jednotce, bývají snadnou kořistí Krále temnoty nebo v boji s jeho služebníky utrpí těžká zranění. Záleželo mu na ní. Rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Při té příležitosti mu došlo, že větší jednotka sice má oproti malému oddílu mnohem více vnitřních napětí, ale také přináší vyšší dlouhodobou odolnost a stabilitu.
Příhoda s Marií Petra přiměla více si všímat všech, kdo navštěvovali setkání jednotky. Zjistil, že se několik velmi zkušených bojovníků někam poztrácelo. Nedovedl si představit, že by se zrovna oni přidali k „nebojovníkům“. Zašel proto za Jakubem a ptal se ho, co se děje. Dostalo se mu vysvětlení: „Někteří už pro svůj věk nemohou přicházet na setkání jednotky, ani aktivně bojovat se svými oddíly. Našich bojů se účastní doma u svých vysílaček. Bez jejich podpory by naše útoky nebyly zdaleka tak úspěšné, jako jsou nyní.“
Na správném místě
Čas utíkal dál jako splašený kůň. Jednotka postupovala územím nepřítele, bojovala se služebníky Krále temnoty, přiváděla lidi k Synu Krále slávy a pečovala o potřebné. Zároveň v ní probíhalo mnoho různých druhů výcviku. Petr si postupně vyzkoušel práci v různých oddílech. Díky tomu poznal do detailů většinu způsobů operačního nasazení jednotky. Nyní už věděl, že nemá pozornost a péči očekávat, ale má je poskytovat. Také věděl, že má pomáhat všude tam, kde je to zrovna potřebné.
Cítil se být v jednotce doma, stal se její součástí. Přesto nebo právě proto vnímal vnitřní napětí mezi některými spolubojovníky, které celek oslabovaly. Také ho nenechávalo v klidu, jak mnoho členů jednotky patří k „nebojovníkům“. Netrápilo ho ani tak pomyšlení na to, co by jednotka mohla zvládnout, kdyby se aktivně zapojili. Jenom se bál, že těmto lidem dělá členství v jednotce medvědí službu. Díky němu si mohou myslet, že je vše v pořádku. Bál se o ně. Co když jim Syn Krále slávy namísto přijetí do země svého Otce řekne: „Neznám vás…“
Překvapilo ho, když ho po jednom setkání oslovil velitel jednotky. „Byl bych rád, kdybys připravil plán dalšího postupu, přednesl ho našemu štábu a později na setkání celé jednotce.“ „Ale.., já přece nejsem žádný důstojník,“ namítl Petr. „Jsi, jenom o tom ještě nevíš,“ odtušil velitel a nechal ho jeho myšlenkám.
Ve štábu jednotky ho přijali přátelsky. Plán byl podle nich dobrý. Druhou část plánu dostal na starost jeho kamarád Kryštof a zvládl ji na výbornou. Petr si skrze brýle si všiml, že Kryštofovi na rukávě přibylo označení nižšího důstojníka a s úlevou zjistil, že ho má také. Věděl, že je přesně na tom místě, kde ho nejvyšší velitel – Syn Krále slávy chce mít. Čeká ho ještě mnoho bojů, než bude odvelen do země Krále slávy, ale neděsí se jich. Má skvělého nejvyššího velitele a také věrné spolubojovníky.
Po Bořkově odchodu zašel za Jakubem a popsal mu své pocity. „Myslíš, že se nebál? Přece jenom toho o zemi Krále slávy moc nevíme. Život je tady často víc zápas než radost, ale nic jiného neznáme. Navíc tady máme jeden druhého.“ „Jsou věci, o který se moc lehce nemluví,“ odtušil Jakub. Uvědom si, že tvůj čas také přijde. Věř Synu Krále slávy. On jediný se ze země Krále slávy vrátil, aby nám do ní ukázal cestu. Také buď vděčný za to, žes mohl s Bořkem sloužit ve stejné jednotce.“
Mimo jednotku
Kromě služby v jednotce Petr dál normálně chodil do práce. Při jedné z cest domů se potkal s Marií a dal se s ní do řeči. Začala hrdě: „Jsem nyní členkou oddílu, který operuje samostatně mimo jednotky Boží armády. Malý oddíl se dokáže snadněji sjednotit a mnohem pružněji reagovat. Díky tomu se můžeme úspěšně utkávat s elitními bojovníky Krále temnoty.“ Petr toho dne večer nemohl dlouho usnout. Je lepší být v malém oddílu mimo jednotku? Mohlo by to znamenat rychlejší účinnější postup? Toužil po tom, aby mohl být na správném místě, kde si ho přeje Syn Krále slávy. Život v jednotce mu připadal jednotvárný a nudný. Cítil se nespokojený.
Po nějakém čase se s Marií znovu potkali. Jakoby to byla jiná Marie, trochu zklamaná a méně sebevědomá. Z oddílu odešla a zůstala sama. O návratu zpět do jednotky ale nechtěla ani slyšet. Petrovi to bylo líto. Uvědomoval si, že osamělí bojovníci, kteří nejsou na svém místě ve své jednotce, bývají snadnou kořistí Krále temnoty. Záleželo mu na ní. Rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Při té příležitosti mu došlo, že větší jednotka sice má oproti malému oddílu mnohem více vnitřních napětí, ale také přináší vyšší dlouhodobou odolnost a stabilitu.
Příhoda s Marií Petra přiměla více si všímat všech, kdo navštěvovali setkání jednotky. Zjistil, že se několik velmi zkušených bojovníků někam poztrácelo. Nedovedl si představit, že by se zrovna oni přidali k „nebojovníkům“. Zašel proto za Jakubem a ptal se ho, co se děje. Dostalo se mu vysvětlení: „Někteří už pro svůj věk nemohou přicházet na setkání jednotky, ani aktivně bojovat se svými oddíly. Našich bojů se účastní doma u svých vysílaček. Bez jejich podpory by naše útoky nebyly zdaleka tak úspěšné, jako jsou nyní.“
Na správném místě
Čas utíkal dál jako splašený kůň. Jednotka postupovala územím nepřítele, bojovala se služebníky Krále temnoty, přiváděla lidi k Synu Krále slávy a pečovala o potřebné. Zároveň v ní probíhalo mnoho různých druhů výcviku. Petr si postupně vyzkoušel práci v různých oddílech. Díky tomu poznal do detailů většinu způsobů operačního nasazení jednotky. Nyní už věděl, že nemá pozornost a péči očekávat, ale má je poskytovat. Také věděl, že má pomáhat všude tam, kde je to zrovna potřebné.
Cítil se být v jednotce doma, stal se její součástí. Přesto nebo právě proto vnímal vnitřní napětí mezi některými spolubojovníky, které celek oslabovaly. Také ho nenechávalo v klidu, že mnoho členů jednotky patří k „nebojovníkům“. Netrápilo ho ani tak pomyšlení na to, co by jednotka mohla zvládnout, kdyby se aktivně zapojili. Jenom se bál, že těmto lidem dělá členství v jednotce medvědí službu. Díky němu si mohou myslet, že je vše v pořádku. Bál se o ně. Co když jim Syn Krále slávy namísto přijetí do země svého Otce řekne: „Neznám vás…“
Překvapilo ho, když ho po jednom setkání oslovil velitel jednotky. „Byl bych rád, kdybys připravil plán dalšího postupu, přednesl ho našemu štábu a později na setkání celé jednotce.“ „Ale.., já přece nejsem žádný důstojník,“ namítl Petr. „Jsi, jenom o tom ještě nevíš,“ odtušil velitel a nechal ho jeho myšlenkám.
Ve štábu jednotky ho přijali přátelsky. Plán byl podle nich dobrý. Druhou část plánu dostal na starost jeho kamarád Kryštof a zvládl ji na výbornou. Petr si skrze brýle si všiml, že Kryštofovi na rukávě přibylo označení nižšího důstojníka a s úlevou zjistil, že ho má také. Věděl, že je přesně na tom místě, kde ho nejvyšší velitel – Syn Krále slávy chce mít. Čeká ho ještě mnoho bojů, než bude odvelen do země Krále slávy, ale neděsí se jich. Má skvělého nejvyššího velitele a také věrné spolubojovníky.