V následující vánoční povídce jsem se pokusil původní „dickensovské“ téma posunout do naší křesťanské současnosti.
Jeden starý muž připravoval štědrovečerní večeři. Byl sám. Manželku neměl. Jeho děti už byly dospělé a slavily Vánoce se svými rodinami. Začal přemítat, jak je to vlastně duchem českých Vánoc. S pousmáním si vzpomněl na doby minulé, v nichž se k nám z moskevského Kremlu pokoušel přijít děda Mráz. Lidé ho nepřijímali s velkým nadšením. Vypadal sice podobně jako ve známé pohádce, v kožichu a s berlou Mrazilkou v ruce, ale jeho sáně byly přetěžké a mnoha lidem připomínaly tank.
Zapnul si televizi. Vánoční pořady běžely jeden za druhým v obvyklém tempu a tu najednou se na něj z obrazovky usmíval Santa Claus. Povídá mu: „Pozvi mě dál a budeš mít úžasné Vánoce. Budou plné třpytivých ozdob, vánoční atmosféry a dárků.“ Ten muž se ale ohradil: „Ty přece do českých Vánoc nepatříš.“ Do českých Vánoc patří děťátko, položené do jeslí a zavinuté do plenek – Ježíšek. To je pravý duch českých Vánoc.“
Nazlobeně vypnul televizor a pokračoval v práci. Večeře už byla téměř hotová. Vzpomněl si, jak před mnoha léty začal chodit do kostela. Tehdy s radostí přijímal zprávu o skutečném Ježíši. Jenže lidé, se kterými se v kostele setkal, mu připadali málo upřímní. Proto se s nimi zanedlouho rozešel a zpráva o tom, že ho Ježíš miluje se pomalu rozplynula v běhu všedních dnů.
Už se chystal usednout ke stolu a začít jíst, v tom ho vyrušilo hlasité zaklepání na dveře. Kdo to může být tak pozdě na štědrý den? Šel ke dveřím a podíval se kukátkem ven. Spatřil někoho, koho nedokázal zařadit ani mezi své příbuzné, ani mezi své přátele. A přece mu ten, kdo ho klepáním vyrušil, připadal důvěrně známý. Zajistil tedy dveře řetízkem, trochu je pootevřel a zeptal se: „Kdo jsi?“. „Zdravím tě“, povídá ten neznámý. „Já jsem Ježíš. Znám tě a ty poznáváš můj hlas. Mohu vstoupit, abych s tebou mohl povečeřet?“ Náš příběh pomalu končí. Zbývá v něm už pouze zaskřípání otevíraných dveří a jedno tiché – „Pojď.“